Obezita, česky otylost je stav, ve kterém přirozená energetická rezerva savce (např. člověka), která je uložena v tukové tkáni, stoupla nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Obezita u divoké zvěře je relativně vzácná, ale je obvyklá u domácích zvířat jako prasata, psi nebo kočky atd., které mohou být překrmené a bez dostatečného pohybu. V České republice se udávají statistická data o 40 % obyvatel bojujících s obezitou. Jiné prameny hovoří o tom, že 60-65 % Čechů je obézních. Statistiky OSN hovoří o celosvětové epidemii obezity. Některé výzkumy hovoří o obezitě jako chorobě, kterou lze léčit jako virovou nemoc.
Příčiny
- Nadměrný příjem potravy; nadměrný příjem kalorií
- Deprese (nedostatek harmonie v rodině, nemožnost seberealizace aj.)
- Nedostatek pohybu
- Nepravidelné stravování (organizmus je připraven na další hladovění)
- Podzimní přibírání váhy (podvědomé vyhodnocení podzimních stresů jako signálu k zvyšování tukových zásob)
- Mateřské přibírání váhy
- Hypofunkce štítné žlázy
- Nadbytek estrogenů
Obezita je pojem, který se často předefinovává. Pro určení obezity u lidí se nejčastěji používá veličina nazvaná tělesný hmotnostní index (anglicky: body mass index - BMI). Osoba s BMI přes 25 kg/m2 je považována za osobu s nadváhou; BMI přes 30 kg/m2 je považováno za obezitu. Další limit při 40 kg/m2 je identifikován jako naléhavý risk nemoci. Americký Institut pro výzkum rakoviny považuje BMI mezi 18,5 a 25 za ideální cíl zdravé osoby (i když některé zdroje považují osobu s BMI nižší než 20 za osobu s podváhou). BMI zavedl v 19. století belgický statistik Adolphe Quetelet. Limitní hodnoty mezi kategoriemi jsou příležitostně předefinovány a mohou se lišit v různých zemích. V červnu 1998 Národní institut zdraví v USA vydal oficiální definice kategorií BMI, které tehdy používala Světová zdravotnická organizace (WHO) a posunul americký limit nadváhy z BMI 27 na BMI 25. Asi 30 milionů Američanů tím přešlo z „ideální“ hmotnosti do nadváhy 0,45 – 4,55 kg. Tedy BMI nemůže dát kompletní diagnostiku, protože neuvažuje distribuci tuku v těle (víc v článku střední obezita) a poměrný podíl tuků, svalů a kostí na celkové tělesné hmotnosti. Silný atlet může pro těžké svalstvo být klasifikován podle BMI jako obézní, zatímco chybná normální hodnota může být diagnostikována v případě starší osoby s velmi malou beztukovou hmotou a množstvím tuku.
Samotný BMI je proto jako diagnostický nástroj nedostatečný. V praxi je mnoho příkladů nadváhy, které mohou škodit zdraví a lékař i pacient mohou vidět očima, že tuk je problém. V těchto případech limity BMI poskytují jednoduchá směrná čísla, kterým všichni pacienti mohou rozumět. Lékaři mohou též použít jednoduché měření obvodu pásu (které je lepším indikátorem komplikací jako např. inzulinová rezistence pro útrobní tuk); test kožní řasy, u kterého se špetka kůže přesně změří na určení tloušťky podkožní tukové vrstvy; nebo bioelektrická impendační analýza, obvykle prováděna na specializovaných klinikách.
Tato klinická data jsou málokdy dostupná v statistických materiálech potřebných na velké studie zdraví obyvatelstva, i když výška a hmotnost jsou obvykle zaznamenány. Z tohoto důvodu BMI zůstává nejčastějším přístupem v studiích o zdraví obyvatelstva a nejužitečnější pro mezihraniční, průřezové a jiné typy srovnávací analýzy.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
